Náčova hlavní stránka. Literatura  
Hlavní stránka  >  rozcestník  >  zajímavé články  >  literatura

 
Chcete přidat názor do návštěvní knihy?
KLIKNĚTE   SEM
              
Vrátit se pak můžete stiskem tlačítka ZPĚT.
 
Respektovat a být respektován - Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolná, Tatjana Kopřivová
Kroměříž, Spirála 2005

Někdy to vypadá, že ve jménu výchovy je dovoleno téměř vše. Jako by děti byly nějaký jiný živočišný druh. Jako by pouhý fakt, že je máme řadu věcí naučit a ony v tom dělají chyby, ospravedlňoval, že se k nim chováme méně slušně a hruběji než k dospělým.

Jak ale propojit vznešené myšlenky o respektu k dětem a rozvoji jejich osobnosti s tím, co máme říct, když je upozorňujeme na nepořádek v pokoji, pozdní příchod, nevhodné chování?

Jakmile se situace vyhrotí v boj o moc, není již dobré řešení. Ať vyhraje dítě nebo dospělý, obojí je vlastně špatně - dítě si jen znova potvrdilo, že jde hlavně o to vyhrát, nikoli chovat se správně.

Nelze vychovávat autoritativně a pak očekávat, že se děti budou chovat demokraticky.

Poslušné dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak takové dítě třeba "chytne party", nešťastní rodiče často říkávají: "Vždyť on to byl takový hodný, poslušný chlapec (poslušná dívka)." Vlastně se nic nezměnilo. Jsou stále poslušní. Jenom teď poslouchají někoho jiného.

Kdykoliv vyžadujeme od dětí poslušnost, učíme je vlastně nepřijímat zodpovědnost za své jednání.

Žádoucím protipólem poslušnosti není neposlušnost ani "dělat si co chci". Je to zodpovědnost, která se nepodřizuje druhé osobě (autoritě), ale řídí se správností věcí, zvnitřněnými hodnotami. Je velký rozdíl mezi "řídit se něčím" a "podřídit se někomu".

Prubířským kamenem úspěšné výchovy je to, jak se děti chovají v naší nepřítomnosti.



Láska za časů cholery (El amor en los tiempos del cólera) - Gabriel García Márquez
Bruguera, Barcelona 1986, Odeon 2003

Ze spánku ho probudil smutek. Nebyl to týž smutek, který ho přepadl ráno tváří v tvář mrtvému tělu přítele, nýbrž neviditelná mlha, která mu po siestě mžila v duši a kterou si sám pro sebe vykládal jako zvěstování Boží, že mu do konce života zbývá několik posledních odpolední. Až do padesátky si nikdy neuvědomoval rozměry, tíhu a stav svých útrob, ale jak při každodenní siestě polehával, oči zavřené, začal si postupně uvědomovat každičký orgán ve svém těle, jeden za druhým; vyciťoval i tvar svého nespavého srdce, vnímal svá tajemná játra, vnímal hermetickou dílnu své slinivky břišní a postupně se dobíral zjištění, že i starci nejpožehnanějšího věku jsou mladší než on, poslední pozůstalý z legendárních skupinových portrétů své generace.

Nebýt tím, kým v jádru byl, totiž křesťanem staré ražby, snad by i dal za pravdu Jeremiahovi de Saint-Amour, že staroba je nedůstojný stav, kterému je nutno včas zabránit. Jedinou útěchu stáří, i pro člověka, který jako on býval v posteli vždycky při chuti, nacházel v pomalém a milosrdném vyhasínání pohlavní žádostivosti, v sexuálním míru. Ve svých jedenaosmdesáti letech měl dost jasnozřivosti, aby si uvědomoval, že je s tímto světem svázán teninkými vlákny, která se mohou bezbolestně přetrhnout pouhou změnou polohy ve spánku, a snažil-li se tato vlákna všemožně zachovat, pak ze strachu, že se v temnote smrti nesetká s Bohem.



Exodus - Leo Yuris
AUDIO NAHRÁVKA

Zahraniční politika každé země se neřídí právem či bezprávím, ale zájmy. Na spravedlnosti je založena říše boží. Vlády tohoto světa jsou založeny na naftě! A tu mají Arabové.

(britský gen. Clarence Tevor-Browne při přemlouvání gen. Bruce Sutherlanda, aby se stal vojenským velitelem ostrova Kypr, kde Britové v roce 1946 internovali tisíce Židů a bránili jim v návratu z nacistických koncentračních táborů do Palestiny)



Karpatské hry - Miloslav Nevrlý
EDICE SKAUTSKÉ CESTY, nakladatelství SKAUTING 1992

V nejlepším je dobré skončit. Sbírky jsou krásné, vyžádaly si námahu, znalosti, oběti, přinesly radost, probouzejí vzpomínky. Hraje-li se sběratelská hra příliš dlouho, zakysne. Zatuchne a zasmrádne, ztratí původní smysl, změní se v břemeno, sužující kouli. Radost se v kouli neudrží, zmizí. Stará pravda - je-li něčeho hodně, je toho příliš. Sbírka roste, zahlcuje se, sběratel se stává otrokem. Doplňuje, završuje. Píše deník a nečte jej, fotografie z cest mu jsou dražší než cesta sama. Dojde-li film, přestane cesta těšit, ztrácí smysl. Co horšího: začne být přesvědčen o jedinečnosti své sbírky. Nelze již nesbírat. Nebeské zvony, bijte na poplach, to je konec! Když si tohle začne sběratel namlouvat, zbývá jediné: roztopit pec a sbírku tam vhodit. Spálit. Jako ve staré pohádce - hoř, ohníčku, hoř, zlé oči umoř. Je to záchovné. Silné povahy to přežijí, nic je potom již nezkruší, nezotročí. Slabší povahy to zabíjí. Ty by měly sbírku věnovat muzeu, velebnému domu, který ukojuje vrozenou lidskou touhu po hromadění. Po domnělé úplnosti, po přetrvání, zrušení času. Odvěké balzamování. Lidské přání shromáždit co nejvíce věcí na co nejmenší ploše. Touha mít knihu, ve které by bylo napsáno všechno, mít dům, v němž by bylo uloženo vše. Vítr by se tam neproháněl. Celý vesmír je sice jediné nadmuzeum, je v něm obsaženo všechno, ale pro lidi je příliš rozlehlý, neobejdou ho, do duše nepojmou.

Kdo se osvobodí a zbaví se přebujelé sbírky, nebude první ani poslední. Nic jiného ani nezbývá. Nesluší se to říkat, ale většina sbírek přijde vniveč. Dříve či později. Lidé o ně sice pečují, ale smysl se ztratil. Desetiletí odpočívají v truhlách, krabicích, využity jen z nepatrné části. Věcí přibývá, krabice zaplňují sklepy, konce to nemá. Jeden obraz na stěně - krásné, hodiny se můžeš dívat. Tisíc obrazů na stěnách či v chodbách - hrob.

Poslední tajemství, hrabivý bratříčku: muzea jsou krásná, léta jsem v nich žil, ale právě proto mohu napsat: ještě krásnější by bylo je čas od času dynamitovat. Pustit slunce do hrobů.Totéž bys měl udělat ve stáří i se svou sbírkou. Osvobodit se. Nezkamenět. Vysoko, lehce vyskočit!

Sbírky by měly žít a umírat s těmi, kdo je v lásce a radosti shromáždili. Včas přestat, zbavit se všeho hmotného, nezanechat po sobě nic, co způsobuje jiným starost a bolest - velké umění! Také si nic nenamlouvat, vždyť cokoli člověk dělá, od nejpodlejšího činu po nejušlechtilejší oběť, dělá jen pro vlastní uspokojení. Na konci nejlíp nemít nic. Nahý z lůna, nahý do lůna.

V duchu vidím obraz ze staré knihy. Čínský stařec sedí na konci svých cest v prázdné, čistě vybílené místnosti v horách provincie S-čchuan. Pohlíží na bílou zeď, víc nemá, hraje nejtišší hru, nic nepotřebuje, má všechno. Po bílé zdi táhnou karavany, které kdysi vedl, tečou vody, ze kterých pil, kvetou rostliny, které sbíral, září kameny, které nacházel pro císaře na jezerních březích, rozvírají se knihy, které o svých cestách napsal. Stařec se dívá, usmívá se, všechno je již vykonáno. V místnosti je chladivé teplo, vnitrozemské léto. Větřík vane otevřeným oknem a slunce hodinu za hodinou posunuje po zdi zářivý čtverec. Vzpomínky jsou nejlepší nehmotnou sbírkou, času nepodléhají, celý svět se do nich vejde. Zbytečnosti odplynuly, podstatné zůstalo. Až zmizí podstatné, zmizí i stařec. Žádná z cest nebyla marná, nezpůsobí nikomu starost stařec I Moi.

Bílá zeď v horách S-čchuanu - nejkrásnější sbírka, bratříčku, ale cesta k ní je daleká!

- - - - -

"Je dobré mnohé vyzkoušet a nejlepšího se přidržet." (Citát pravděpodobně Sv. Pavla z Tarsu)

"Pět věcí ti uchová tělesné a duševní zdraví. Běh. Česnek. Čisté svědomí. Střídmost. Pevná víra ve vlastní zdraví." (Pastýř z náhorních planin etiopských)

Lhostejnost k odmítnutí = jistota. Lhostejnost k nemoci = zdraví. Lhostejnost k potupě a ponížení = pokora.

"Štěstí přeje pouze připraveným" (Roald Amundsen, dobyvatel jižního pólu)

Nese se se seselem. (Věta s největším počtem se. Sesel = rostlina.)

Radost - toť tlakoměr duše. Co děláš radostně, nemůže být špatné, hříšné. Děláš-li něco špatného a hříšného, nebudeš z toho mít radost, to je vesmírná spravedlnost, okamžitý, nejsprávnější trest ... možná myslíš, že ano, že jsi při tom měl radost, ale nemyl se, můj drahý bratříčku, na dně duše byl těžký smutek.

Většina lidí touží po penězích, jsou ochotni kvůli nim utrpět škodu na duši. Ale peněz stačí málo. Máš-li jich dvojnásob, neprožiješ dvojnásob krásné dny na horách a v lesích.



Solaris - Stanisław Lem
EDICE SPIRÁLA 1972, Solaris, MON 1961

"Domov? Ale já jsem neměl domov. Země? Myslil jsem na její veliká, přelidněná, hlučící města, v kterých se ztratím, zaniknu stejně, jako kdybych býval udělal to, co jsem chtěl udělat druhou nebo třetí noc tady: vrhl se do oceánu, který se těžce převaloval ve tmě. Utopím se v lidech. Budu mlčenlivý a rozvážný, a proto ceněný společník, budu mít mnoho známých, dokonce i přátel, budu mít ženy, a možná dokonce jednu ženu. Nějakou dobu se budu muset nutit, abych se usmíval, klaněl, vstával, prováděl tisíce drobných úkonů, z nichž se skládá pozemský život, až je nakonec přestanu vnímat. Najdu si nové zájmy, novou práci, ale neoddám se jim celý. Ničemu a nikomu, už nikdy v životě . . .

. . . Nebyla ve mně naděje. Ale žilo ve mně očekávání, poslední věc, která mi zůstala. Jakých výsměchů, jakých utrpení se ještě dočkám? Nevěděl jsem, setrvávaje v neochvějné víře, že ještě neminul čas krutých zázraků."



Cesta do Ixtlanu - Carlos Castaneda
VOLVOX GLOBATOR 1996, Journey to Ixtlan, Penguin Books 1993

"Máš v sobě něco, co je velice jalové, a já vím, co to je. Ty mi prostě chceš vyhovět. Odjakživa jsi každému chtěl vyhovět, každému se přispůsoboval ... ale ty sám víš, že to takhle být nemůže. Jsi jenom člověk a tvůj život je příliš krátký na to, aby mohl obsáhnout všechny zázraky a všechny hrůzy tohoto světa. Proto je tvoje přizpůsobování jalové, sráží tě k ubohosti."



Účastníci zájezdu - Michal Viewegh
Petrov v Brně 1996

HYNEK, ZUZANA, TELEVIZE  A  DENISA

Hynek s Denisou po cestě do hotelu mluvili o televizi.

Denisa tvrdila, že televizi před dvěma lety vyhodila, protože už se na to nemohla dívat. Hynek řekl, že on televizi má, ale dívá se velmi zřídka a pořady si navíc dosti pečlivě vybírá ... Zato Zuzana tráví u televize skoro každý večer, přičemž prý dokáže - vleže na zádech - strávit prakticky všechno: zprávy, dokumentární pořady, filmy, televizní inscenace, soutěže i zábavné pořady, a dokonce i ty nejstupidnější americké seriály, při kterých prý on, Hynek, pociťuje záchvaty takřka fyzické nevolnosti. Zuzana obvykle namítá, že ani jí se Dallas, Beverly Hills či Dynastie přirozeně nelíbí, že ale zmíněné seriály jsou pro ni pouze potřebnou zábavnou relaxací ...

Televizor je ovšem v obývacím pokoji, který současně funguje i jako pracovna, takže když má večer nějakou práci nebo když si chce třeba jen tak číst, většinou se musí s notebookem či knihou přesunout ke stolu v kuchyni. Jediné prosklené dveře ovšem ten kakofonní příval lživých zjednodušení, efektních pseudoproblémů, sladkobolného sentimentu a do nebe volající tuposti nedokážou zcela zadržet - a to ho samozřejmě ruší a rozčiluje. Klepe tužkou o notebook, bouchá dlaní do desky stolu a skrze zuby cedí na adresu televizních hrdinů tiché, ale velmi vulgární nadávky: Fuck you, Džejáre! - Brendo, ty nebeská píčo, zavři už proboha držku! Někdy, když se opravdu nemůže soustředit, od stolu podrážděně vstává, otvírá dveře do pokoje a s poněkud přehnaným zoufalstvím v hlase i v obličeji prosí Zuzanu, aby to proboha trochu ztišila ... Nedávno začal Hynek používat špunty do uší, ale stejně prý nepřestává snít o vlastní pracovně s bytelnými, nejlépe čalouněnými dveřmi.

"Proboha," řekla Denisa zděšeně. "Jak můžeš žít s někým, komu se líbí Dynastie?"



  Respektovat a být respektován
(Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolná, Tatjana Kopřivová)


Láska za časů cholery
(Gabriel García Márquez)


Exodus
(Leon Yuris)


Karpatské hry
(Miloslav Nevrlý)


Solaris
(Stanisław Lem)


Cesta do Ixtlanu
(Carlos Castaneda)


Účastníci zájezdu
(Michal Viewegh)